Český klub velocipedistů Zbraslav

ČKV Zbraslav byl založen koncem roku 1896. Přes Zbraslav i po jejím okolí přitom svištěla vysoká kola velocipedů prokazatelně již nejméně od 8. května 1881, kdy Zbraslaví projela na vysokých kolech skupinka členů ČKV Smíchov dále na Mníšek a Skalku.

Císařská silnice, slušně udržovaná a vedoucí podél Vltavy po rovině od Prahy ku Zbraslavi a dál do prudkého kopce na Cukrák a Jíloviště, se stala vlastně náhodou, díky zásahu úřadů, přirozenou kolébkou české cyklistiky. V Praze se totiž na základě výnosu c. a k. policejního ředitelství z roku 1882 „z bezpečnostních důvodů“ na kole jezdit nesmělo a porušení zákazu bylo přísně trestáno. Česká ústřední jednota velocipedistů, nejvlivnější národní cyklistická organizace, sdružující od roku 1883 české, moravské a slezské cyklistické kluby se o zrušení zákazu snažila dlouhá léta. Dříve než v matičce Praze uspěla právě ve Zbraslavi, kde byla po pražském vzoru jízda na bicyklu zapovězena roku 1887. Stížnost proti zákazu sice podal již 18. května 1887 pražský ČKV Smíchov, ale nebylo to nic platné. Až dne 15. května 1889 na žádost ČÚJV povolil zbraslavský starosta MUDr. Martin Waltr znovu jízdu na kole a vydal k ní téhož dne i stručná, leč jasná pravidla – Jízdní řád. Jednota podala onu žádost 6. května a zbraslavské radnici stačilo na odpověď a přípravu obecní vyhlášky dnes těžko uvěřitelných 9 kalendářních dnů. I když, připusťme, že obec byla asi s cyklisty dopředu na kladném vyřízení domluvena. Jízda na kole se roku 1890 rozhodnutím sněmu Království Českého konečně dostala do zákona, Silničního řádu, a tím obecní zákazy definitivně skončily.

Četní velocipedisté na trati mezi Zbraslaví a Prahou i ve zbraslavských ulicích a závodníci sprintující pravidelně několikrát ročně na Cukrák zaseli na Zbraslavi cyklistické semínko. Kdy si první zbraslavák pořídil kolo, nevíme. Že také asi nebyl z okolních příliš bohatých vsí Záběhlic, Lahovic, Lahoviček, Bání, Lipan nebo Lipenců je víc než pravděpodobné. Jízdní kolo bylo tehdy ještě velmi nákladnou záležitostí. Můžeme jen předpokládat, že se jednalo o některého z tehdejších zbraslavských patriciů. Nevíme ani, zda to první bylo kolo vysoké, nebo to byl již nízký bezpečník, i v Čechách od roku 1886 rychle vytlačující kola vysoká.

K tomu prvnímu neznámému bicyklistovi ze Zbraslavi se časem přidali i další. Čtrnáct let po prvním zadokumentovaném objevení jízdního kola u Zbraslavi nakonec dne 30. listopadu 1896 na valné hromadě v restauraci U Vejvodů, se souhlasem c. a k. úřadů, založili cyklistický klub – Český klub velocipedistů Zbraslav. Shodou šťastných náhod a především díky otci dlouholetého zbraslavského starosty Františka Kadlečka se nám zachovala krasopisně psaná dvoudílná klubová kronika. Je v ní i zápis z oné první schůze. Víme tedy, že na ustavující valné hromadě klubu se sešlo sedmnáct pánů a jedna dáma, zvolili si prvním předsedou MUDr. Frencla a hýřili smělými plány do budoucna.

V době založení ČKV Zbraslav už v Čechách působilo několik desítek cyklistických spolků a klub zbraslavský vznikl v jakési druhé vlně velocipedistické obrody. Klub patřil po celá léta své existence mezi ty menší a při své činnosti se nijak nelišil od jemu podobných spolků tehdejší doby. Za patnáct let své existence prošel obdobími větší aktivity i útlumu. Vystřídalo se v něm více jak sto padesát členů ze Zbraslavi a okolí, v některých případech až z Prahy nebo Mníšku. Mezi nimi byla v podstatě celá zbraslavská honorace tehdejší doby – starostové, radní, zastupitelé, faráři, právníci, lékaři i podnikatelé, občas včetně svých paní a dcer.

Pokud bychom měli namátkou někoho zmínit, mohl by to být třeba Jan Jirásek, vážený zbraslavský knížecí sládek a správce pivovaru, který ho pozvedl na přední místo tehdejších Čech. Jeho práce byla tak respektovaná, že pracoval dlouhá léta jak pro knížete Ottingen-Wallersteina, tak i poté pro nového majitele panství Bartoně rytíře z Dobenína. Jan Jirásek byl krátce i starostou Zbraslavi a ČKV Zbraslav předsedal v létech 1903-1906 a 1907-1910.

Členem klubu byl třeba i další zbraslavský občan profesor MUDr. Emilián Kaufmann, štědrý mecenáš a filantrop, významný pedagog sborového zpěvu a také proslulý lékař otorinolaryngolog, který založil první kliniku svého oboru v Čechách.

Zapomenout nelze ani na Karla Kuchynku a Josefa Havlenu. Oba byli ve své době nejen pilíři zbraslavského klubu, ale i významnými členy Českého klubu velocipedistů Smíchov. Byli v něm dlouhá léta členy výboru a nějaký čas oba dokonce náčelníky. Josef Havlena byl od roku 1903 až do skonu místopředsedou ČKV Zbraslav a byl nejenom obětavým funkcionářem, ale také nejméně od roku 1889 vynikajícím závodníkem mezinárodní třídy, který vybojoval mnohé vavříny v závodech na dráze, často v tvrdé zahraniční konkurenci. Příznačná pro jeho ryzí charakter byla i jeho předčasná smrt v roce 1905, kdy se při plnění povinností dobrovolného hasiče v Záběhlicích vrhl do záchrany svých dvou kolegů, ale bohužel i s nimi zahynul.

Zbraslavský klub po celou dobu své existence udržoval ty nejtěsnější přátelské vztahy s ČKV Smíchov (dnes ČKV 1880), což dokládá nejen zmíněné členství některých velocipedistů v obou klubech současně, trvající ostatně dodnes i v případě obou obnovených klubů. Oba kluby se navzájem navštěvovaly, což byla často příležitost k bujarým večírkům. Zbraslavský klub také přijal klubový odznak a stejnokroj jako parafrázi insignií svého staršího bratra. Občas se kluby sešly i na společných výletech.

Výlety byly také, spolu s výukou jízdy na kole na klubovém cvičišti, pilířem činnosti klubu. Cvičiště bylo vedle staré Vejvodovy restaurace, v místech dnešního areálu Patio. Z výletů zmiňme památný jednodenní na Říp a zpět, konaný 16. června 1907. I dnes by to byl na moderním kole slušný výkon. Díky darům a nákupům klub vlastnil v průběhu činnosti několik kol, na kterých se vycvičily v jízdě jistě stovky zbraslaváků a zbraslavaček. Prvními klubovými koly byly ještě „poduškové bezpečníky“ s lehce odlišným průměrem obou kol. Až postupně klub přešel na kola „pneumatická“, ač tento vynález páně Dunlopův je v Čechách poprvé doložen již v roce 1891. Často bídný stav i pokulhávající a nákladná údržba klubových kol byly ostatně vždy vděčným tématem klubových schůzí. Populární byly také taneční zábavy a věnečky, které klub pro zbraslavskou veřejnost pořádal.

Útočištěm klubu byly povětšinou známé zbraslavské hostince. Vždyť klub vznikl v jednom z nich, v restaurantu pana Václava Vejvody a měl zde po dlouhá léta i svoji klubovou místnost. Tamní taneční sál také využíval pro své hojně navštívené podniky. Je jen škoda, že Jaromír, syn Václava Vejvody a autor slavné Škoda lásky, se narodil až v roce 1902 a nestihl tak napsat zbraslavským cyklistům také nějakou skladbu. Další řádku let pak klub sídlil v hostinci pana Emanuela Širokého. Dlužno poznamenat, že oba hostinští byli i členy klubu. Na jejich restauracích klub míval i ceduli hrdě upozorňující na jeho sídlo.

Díky tomu, že Zbraslav byla křižovatkou cyklistických cest v sousedství hlavního města, a je jí ostatně dodnes, měl klub četné kontakty i s mnoha kluby pražskými. Ve zbraslavském okolí jim občas pomáhal organizovat i jejich distanční a vrchařské závody. Partnerem nejbližším mu byl i cyklistický odbor zbraslavského Sokola.

Prakticky od svého ustavení vedl klub debatu, zda přistoupit k České ústřední jednotě velocipedistů, založené již v roce 1883. Přestože se členové opakovaně účastnili sněmů ČÚJV, klub stále, z důvodů po výtce finančních, váhal. Přihlášku podal až v roce 1908. Právě na naléhání ČKV Zbraslav tehdy ČÚJV přijala speciální slevový program pro menší venkovské kluby. Členský příspěvek jim byl napříště snížen na 10 korun ročně. Klub byl ale naopak štědrý v jiných případech. Po celá léta své existence na své poměry velkoryse podporoval české spolky v německojazyčném pohraničí.

ČKV Zbraslav sdružoval vždy tu aktivnější část občanů Zbraslavi a okolních obcí. Ne vždy dokázali najít společnou řeč a dohodnut se na směřování klubu. Proto historii klubu provázejí příchody a odchody, názorové neshody a období vzmachu i útlumu aktivit. V roce 1910 únava převážila a členové klubu se dohodli na jeho dobrovolném rozpuštění. Ze záznamu schůze výboru klubu známe i agendu připravovanou na poslední valnou hromadu, ale tu už do kroniky nikdo nezapsal…

Jan Fulík, prosinec 2011