Zbraslav – Jíloviště ( a vice versa )

Budete-li na mapě Čech hledat kultovní místo všech pravověrných velocipedistů, může Váš zrak spočinout pouze a jedině na dvou kótách. První: 210 m nad mořem. Druhá: 402,9 m nad mořem. Převýšení 192,9 metrů na 5.600 metrů dlouhé prašné silnici, největší stoupání: 8,25 promile hned na samém začátku. První kóta: Zbraslav. Druhá kóta: Jíloviště. Dvě obyčejná, všední, ospalá městečka. Ovšem jen do léta Páně 1880, do roku 0 české cyklistiky.

Zbloudilý Angličan

Do zmíněného roku 0 se v Čechách objevovala kola jen zřídka, nejčastěji jako zábavná hračka pro zámožné zákazníky. Tu a tam objevil se zručný kovář, který podle obrázku či z vlastní zkušenosti vyrobil kostitřas, totiž velocipéd s železným rámem a dřevěnými loukoťovými koly na železných obručích. Nejznámější z šikovných řemeslníků byl Josef Pecháček. Vyrobil údajně několik desítek těchto kostitřasů v Hořicích v Čechách. Skutečným průlom nastal roku 1879, kdy se do domu továrníka Jana Kohouta na Smíchově nastěhoval James Piricho, anglický reverend v doprovodu mladého Viliama Crowla. Tento sportsman si přivezl vysoké kolo Excelsior, v Čechách dosud nevídaný celokovový stroj s koly na pryžových obručích. A že měl Jan Kohout čtyři syny, z nichž nejstaršímu Františkovi bylo tehdy 19 a Josefovi 16 let, bylo rozhodnuto. Excelsior oba dva doslova nadchl, stejně jako jejich přítele Karla Schulze. Ten také inicioval výrobu podobných vehiklů pro sebe a oba starší Kohouty. Stavbou to byly velocipédy vysoké, avšak dřevěná kola dokazovala, že tajemná drátová kola na ocelových ráfcích byla zatím příliš komplikovaná na tehdejší technologii i zručnost dělníků v továrně na mlýnské a hospodářské stroje Jana Kohouta. Tento vážený smíchovský muž byl svým okolím ctěn nejen jako úspěšný selfmademan, ale také( nebo především ? ) jako jeden z hlavních zakladatelů a největších akcionářů Smíchovského pivovaru, který stál na jeho pozemku. Přes zimu 1879-1880 vznikla na Smíchově dvě ( ? ) celokovová kola pro oba Kohouty, Schulz si koupil Excelsiora od Crowla, který se vracel zpět do Anglie. Na jaře podnikala trojice kratší výlety do okolí Prahy, pochopitelně především na Zlíchov a do Chuchle, kam to bylo z pražského Smíchova nejblíže. V srpnu 1880 se v pražských novinách objevila zpráva o jiném Angličanovi, Theodoru Bockovi , který se chystal na své cestě z Londýna po Evropě do Paříže navštívit i Prahu, odkud hodlal zamířit na Plzeň. Smíchovská trojice chtěla odvážného Angličana přivítat, ale Bocka se nedočkala. Angličan na svém British Challenge zabloudil, místo na Plzeň zamířil na Zbraslav. Shodou okolností a náhod mihl se pod okny Schulze. Ten nemeškal. V mžiku osedlal svůj Excelsior a jal se Bocka stíhat. Za Zlíchovem ozvalo se Bockovi za zády ostré: „Stůjte“Jste můj!“ Angličan pochopitelně uposlechl, ač česky nerozumněl slova. Pochopil ovšem, že jej dostihla spřízněná duše, která ho nasměrovala zpět a dovedla do domu Kohoutů. Josef Kohout vzpomínal o osm let později v časopise Velocipedista: „ No a teď jsme tady pohromadě všichni a koukáme na sebe. Mnoho arci sobě nerozumíme…Než cyklisté nepotřebují ani mluvit, ba mnohdy ani ukazovat a rozumí si, a proto i nám lehko dostalo se brzy dostatečného poučení, k čemu má Bock na svém kole onu podivnou provázkovou bremzu, neúčinkující ani na přední ani na zadní kolo, nýbrž přímo na zemi, a taktéž snadně pochopili jsme, že válečková ložiska na jeho bicyklu daleko musí býti prospěšnějšími, nežli obyčejná lůžka našich kol.“ Smíchovští cyklisté rovněž poprvé spatřili svítilnu, zavěšenou na hřídeli předního kola. Hlavní přínos neohroženého cestovatele spočíval v něčem jiném: čeští cyklisté si jeho zásluhou poprvé uvědomili, že jízda na vysokém kole není jen kratochvílí, ale může být skutečným sportovním výkonem, ba víc, kolo může sloužit jako nevídaně rychlý dopravní prostředek. Prvního dne Bock u Kohoutů přespal, druhý den odpočíval a zajel s nimi do Hlubočep. Dalšího dne už musel pokračovat. Tehdy se Kohoutové se Schulzem rozhodli doprovodit jej až do Plzně. Byl to první dlouhý výlet na vysokých kolech u nás. Na cestě zpět objevili Smíchováci v Rokycanech dalšího zapadlého cyklistu, pana Ludvíka Poppyho. „ Docela v ústraní holdoval tento náhodou objevený cyklista svému sportu,“ vzpomínal František Kohout. Kdo ví, jakým směrem by se vysoké kolo v Čechách ubíralo, nebýt Crowla a Bocka? Kdy by se cyklisté odhodlali k první dlouhé cestě?

Sladká i hořká hora Cukrová

Výkon bratří Kohoutů, kteří ráno vyrazili s Bockem do Plzně a téhož dne se vrátili, zaznamenal poprvé i tisk. V následujících letech se ještě mnohokrát proslavili, stali se národními hrdiny, ale nic to neměnilo na tom, že velocipedisté dlouho neměli na růžích ustláno. Nejdůmyslnější zařízení, s nímž tehdy přišel běžný smrtelník do styku, byl žentour a rumpál u studny. A teď najednou prohánějí se mladí muži na nevídaném vehiklu, plaší koně, víří prach, rozhánějí chodce a než se jeden naděje, jsou pryč. Proto se obce bránily nařízeními, která zakazovala „jízdu po kole“. Po Praze se velocipédy směly jen vodit. Ani Zbraslav nebyla výjimkou, tam mohli jezdit jen členové ČUJV – České ústřední jednoty velocipedistů podle platného řádu, a to jen tehdy, byli-li vyzbrojeni odznakem jednoty, legitimací a číslem velocipédu. Kdo nebyl členem ČUJV, měl na Zbraslavi smůlu. Musel seskočit z kola a potupně je tlačit. Ti, kdo mohli zůstat v sedle, museli dbát těchto předpisů: 1. Jízda městem musí být pomalá, ne rychlá 2. Na místech následujících, a sice a) od špýcharu až k hostinci p. Zemana b) ulicí nábřežní, potahmo z náměstí k Velké Hospodě, není naprosto pro příkrý svah cesty dovolena jízda na velocipédech, jelikož zde nebezpečí těla možným jest. 3. Na nábřeží, hlavně ale v stromořadí tamtéž nově upraveném, sloužícím ku pohodlí obecenstva, nedovoleno taktéž jeti bicyklem, jelikož zde frequence obecenstva nejhojnější bývá. Z úřadu města Zbraslavi, dne 15. května 1889 Není divu, že to cyklisty táhlo ven, za město, kde se konečně mohli vyhoupnout do sedel a šlápnout do pedálů. Smíchovští, kteří v roce 1880 založili klub, který byl počátkem roku 1881 úředně stvrzen, mířili pochopitelně na Zbraslav a odtud dál, táhlým stoupáním na horu Cukrovou, odkud z mírného kopce pohodlně dorazili do Jíloviště. Byla to ideální trasa na odpolední vyjížďku. Tenkrát se pracovalo šest dnů v týdnu, často do večera, takže na výlety nebylo od pondělí do soboty ani pomyšlení. V neděli ráno si každý pospal (nebo šel do kostela), po obědě pak cyklisté zamířili do Jíloviště. Na půldenní výlet to bylo právě tak akorát. Cesta ze Zbraslavi vedla lesem kolem myslivny, v cíli pak čekalo líbezné Jíloviště. V roce 1880 tam Smíchovští zajeli 20 krát, v roce 1881 už 53 krát, v roce 1882 byli v Jílovišti údajně 100 krát. O cestách se vedly přesné zápisy, klub svou činností žil a vyznavači vysokého kola vytvořili bratrstvo sportsmanů, jehož biblí se staly katalogy z anglické každoroční výstavy kol Stanley Show. Jen si představte: slunce zapadá a cyklisté v Jílovišti si chystají stroje k návratu. Někteří zapalují petrolejové lampy, aby je pak nasadili na hřídel předního kola, jiní nabíjejí bambitku, jíž by plašili neurvalé psy, někdo kontroluje bič na psa, připevněný držákem k vidlici předního kola. Všichni se postupně vyhoupnou do sedel a šest desítek mužů míří ku Praze. V čele praporečník s bohatě zdobenou zástavou. Stroje seřazeny za sebou, je slyšet jen tlumený hovor a svist kol, jak nabírají rychlost na lesní pěšině směrem dolů na Zbraslav. Petrolejky se houpají a šlehají svým světlem kolem do šeročerného lesa. Běda, sesmekla-li se někomu guma z ráfku nebo padl-li který jezdec na vlhkém kameni. Pak se mezi Jílovištěm a Zbraslaví ozýval rachot, hekání a nadávky jezdců, o praskání drátů nemluvě. Cesta na Cukrovou horu se brzy stala ideální trasou pro měření sil. Poprvé se utkali dva rekové 19. září 1886. Časopis Cyklista z 15. října 1886 popisuje utkání takto: Match J. Káše s P. Kohoutem ( Petr byl třetí z Kohoutů – narozen 1868 ), o němž již v posledním čísle se zmínili, odbýván v neděli dne 19. min. měsíce za nejkrásnější pohody a velikého účastenství se strany cyklistů na silnici ze Zbraslavi do Jíloviště. Start určen na 10. hodinu dopolední. Záhy z rána již vydali se rozhodčí: pan Karel Prokopec, soudcové a jiní v povozech na cestu do Zbraslavi, sledováni od cyklistů smíchovských a pražských. Hostinec „ u Kotvy“ skýtal o hodině 9. obraz plný zajímavostí a novoty. Se všech stran sjížděli se povozy, pestrá směsice velocipedistů, přijíždějících na strojích všech možných druhů, zastavovala silnici; dvůr i místnosti hostinské hemžily se všemožnými kroji. Než, čas ubíhal a po krátké poradě soudců hnula se družina dále do kopců na „špejchar“ a „báně“. Po cestě rozestavovány hlídky na každém záhybu silnice, kteréž na kolech svých o tyče telegrafní opřeny, prazvláštní poskytovaly pohled. Na temeni posledního a nejprudšího kopce ( „cukrového“ ) posléze stanuto a zde pod stínem lesů silnici vroubících očekáváno rozhodnutí o boji za přebornictví v jízdě do kopců. Očekávalo se všeobecně, že „cukrový“ vršek bude as jevištěm posledního a nejprudšího boje obou zápasníků. Než naděje na pěknou podívanou nedošly splnění: kotouč prachu v dáli a než se kdo nadál, objevily se obrysy jezdce. Kdo to as? - Kohout či Káš? - Rozčilení netrvalo dlouho – již rozeznány pruhy modro-bílého trika; malou ještě chvilku a k cíli dojížděl Petr Kohout, neznaven a sám! J. Káš byl se pod vrškem dalšího boje vzdal. Čas páně Kohoutův byl 17 min a 58 vt. - Tím match skončen a celá družina vyjímaje několik jen jednotlivců, kteří do Prahy vrátili se musili – odebrala se dále k Jílovišti, kdež setrvala přes oběd v přátelské shodě a zábavě společné, k níž vřelým přípitkem vybídnul předseda ústřední jednoty, napomínaje vítězící i poražené ku svornosti, v níž jedině český cyklista jest silným a připiv oběma zápasníkům, což s hlučným potkalo se se souhlasem. Později se cyklistické závody do vrchu staly velmi populární a v této disciplíně se pořádalo i mistrovství nejprve Čech a později Československa. V průběhu let se měnila pravidla, byly sezóny, kde se do mistrovství započítávalo i šest závodů. Jen málokdy chyběl ten zbraslavský. Kromě něj se jezdilo v Praze na Hřebenky, Barrandov, Vypich a Cibulku, v Brně – Soběšicích, Chlumu, Radyni, na bratislavské Kolibě a tamtéž na Babě. Nejčetnější byly závody za války, kdy byly zakázány motocyklové a automobilové podniky. Na trati mezi Zbraslaví a Jílovištěm se závod pořádal v letech 1912 až 1915, pak od roku 1921 do roku 1937, opět v roce 1941, pak 1945 a v letech 1947 až 1951. To se ovšem už dávno jezdilo na kratší trati, dlouhé 2,8 km. Nejrychlejšího času před válkou tu dosáhl v roce 1936 František Kaucký z ČKS Karlín – 10 min 21 s. Od roku 1945 se už jezdilo na trati dlouhé 6 kilometrů, na níž dominoval Jan Veselý. Ten se stal celkem sedmkrát mistrem republiky v závodě do vrchu, naposledy v roce 1952, kdy mistrovství vypsali naposledy. Tehdy se však na Zbraslavi nejelo. V pozdějších letech se sem závod do vrchu vrátil, ale svůj význam už disciplína ztratila.

Pokusná Zbraslav

V druhé polovině 20. let se na Zbraslavi objevovali cyklisté ještě hojněji než dosud, a to zásluhou úseku, na němž byla ověřována „americká“ silnice, totiž betonová vozovka. První toho druhu postavili ve skotském přístavu Inverness roku 1865. V Americe se betonové silnice rozšířily především zásluhou automobilismu. Tam také zdokonalili technologii jak výroby cementu, tak stavby betonových silnic. První souvislou 90 km dlouhou silnici v Evropě postavili mezi Mnichovem a Ingolstadtem v roce 1926. V témže roce položili mezi Malou Chuchlí a Zbraslaví betonový koberec, který měl tři různé úseky. Na každém se zkoušel jiný typ vozovky. Na prvním byla jedna „americká“ vrstva betonu o tloušťce 15 cm. Šest metrů široký pás vozovky dělila podélná dilatační spára. Druhý úsek byl stavěn licenční technologií Soliditit. Měl dvě různé vrstvy o tloušťce 10 a 5 centimetrů a vozovku bez dilatační spáry. Třetí úsek před Zbraslaví byl stavěn podle německého vzoru Basaltoid. Do roku 1928 se vozovka testovala – a byli to především cyklisté, kteří sem o volných chvílích a o nedělích mířili, aby si vychutnali tu slast: žádné kamení, žádný prach, žádné výmoly a díry, jen hladký betonový pruh, na němž pláště jen svištěly. I těch 2.400 metrů stačilo tehdy k tomu, aby se frekvence cyklistických výletů na Zbraslav rapidně zvýšila.

Jan Králík, 1997