III. CELOSTÁTNÍ SETKÁNÍ OBNOVENÉ 

ČESKÉ ÚSTŘEDNÍ JEDNOTY VELOCIPEDISTŮ

Jistebnice 23.11.2013

Péčí jistebnických se sešly velocipedistické kluby z celé země již potřetí. Poprvé to bylo v roce 2011 ve Zbraslavi, podruhé v roce 2012 díky ČKV 1880 v Národním technickém muzeu v Praze na Letné a letos se organizace ujal jihočeský „Klub cyklistů královského města Jistebnice“, jinak známý již po léta svým každoročním Prvním a Posledním huštěním.

Jistebnická vrchovina je krásná za každého počasí a tak ani podzimní nečas s mlžným oparem a teplotou jen těsně nad nulou nezabránil zástupcům více jak deseti českých a moravských klubů v účasti. Program začal prohlídkou zdejšího památného kostela. Vyšplhali jsme kolektivně až na ochoz věže a cestou minuli několik zvonů. Některé i ze slavné zbraslavské zvonařské dílny rodiny Manoušků. Dílna existuje dále, ale bohužel již po několik let mimo hranice naší země. Výhled shůry krásný a vítr ostře svěží. Panáčky poskytnuté u chrámu Páně péčí místních pomohly přežít. I fara, kde se našel proslulý Jistebnický kancionál, byla shora pěkně vidět. V cenně zařízeném kostele sice zima, ale alespoň tam nefoukalo. Zasvěceným průvodcem nám byl místní Karel Novák (II.) a nikdo, kdo přišel, jistě nelitoval. Trochu se vše protáhlo a to ještě zbývalo místní museum na radnici. Dílo mistra Laudy jsme nemohli pominout. Jen lze litovat, že kol moc nenamaloval. V museu také něco o významném rodu Nádherných a hlavně faksimile kancionálu. Stará čeština dodnes dobře čitelná. Provázel sám pan starosta a tak bylo těžko minutovník dodržeti, ač se o to organizátoři poctivě snažili.

A pak už ta naše kola. Zhruba tři desítky otužilejších bicyklistů se vydaly na výlet po okolních kopečcích. Cesta vedla do Smrkova, do tamního království vpravdě cimrmanovského střihu. Uvítání královsky vřelé, slivovice jakostní, uvnitř královského sídla sálající teplo a stoly se jen prohýbaly. Když Karel II. ve své osvědčené roli skvělého harmonikáře vyskočil na židli, bylo jasné, že na čas se do jistebnického kulturáku nevrátíme. Hezké to bylo ve Smrkově, hezké. Zpátky ale na kola a sešupem do Jistebnice. 

Všichni již čekali, klubové mnozí v sále na svých místech.  A na pódiu i okolo skvosty z privátní kolekce pana velkosběratele Uhlíře. Velocipedy, bezpečníky, tricykl i kolekce nádherných dobových cyklistických plakátů. I jen to málo co Jiří ze svých sbírek přivezl, by stačilo na slušné muzeum. Pan předseda Rybařík, vládnoucí letos Jednotou, pak konečně zahájil schůzi. I pan starosta promluvil. Klub náš potom, vysvětlíce oč jde v několika jazycích, předvedl svoji inovativní sálovou rej. Kola byla pro těsnost prostoru povětšině vedena, což dalo ale zase vyniknout ladnosti pěšího pohybu, především u našich dam a dívek. Sál držel rytmus aplaudováním v těch chvílích, kdy jihočeská ozvučovací technika zakolísala. Zdárně skončeno, ovace slušné a zasloužené. Moravský Jiří Fiala pak představil jednu renovaci nekompletního celoodpruženého prastarého bezpečníku z dílny čeložnických mistrů Měsíčků. Renovaci náročnou, pečlivou a takříkajíc zcela totální. Tedy to, čemu se nejen na Smíchově vulgo říká „voměsíčkování“. A už to jelo. Hned bylo v sále rušno. Přihlásil se pan emeritní předseda Jan Bejšovec s názorem, že podobný postup rovná se zničení kola, aby pak kolega Šírer tento extrémní názor mírnil a poukázal při tom na původně velmi bídný stav onoho nešťastného bezpečníku i na často různá přání majitelů strojů, pro které jsou „renovovány“. No a co z toho plyne? Že je především dobře o přístupu k renovacím veřejně hovořit. Už i to je šířením osvěty. A jde také o problém obecnější, kdy se stejné polemiky vedou nejen o kolech, autech a motocyklech, ale i architektuře, či obrazech. Přístup k restaurování se vyvíjí a před snahou, aby vše vypadalo jako nové, nabývá na významu zachování historické podstaty. Ony přístupy jsou i v těch nejvyspělejších zemích často po generace odlišné, třebas pomněmetěch mezi Německem a Itálií, nebo mezi Spojenými státy a Švýcarskem. Každopádně platí, že je lépe pětkrát přemýšlet a konzultovat, než se vezme do ruky kladivo, bruska a svářečka. Všichni se koneckonců pořád učíme, proto o tom spolu rádi a otevřeně mluvíme. Poté čteny památné dokumenty z archivu Jiřího Uhlíře, díky kterým jsme mohli nahlédnout sto let zpátky na mnohdy komplikované a až tragikomické vztahy mezi členskými kluby Jednoty. Co si z toho asi můžeme odnést pro dnešek? Přemýšlejme všici za domácí úkol…

Presentace jednotlivých klubů již přišla do doby lehce ochabujícího zájmu hladového, žíznivého a zábavychtivého obecenstva. Díky zapálenému a strhujícímu Karlovi II. ji brilantně zvládla domovská Jistebnice, tak tak klub náš, ale Volduchy již čelily značnému hlomozu. Dalších statečných řečníků jsem nezaznamenal, možná jich již ani nebylo. 

Pak svěcena vlajka. Vlajka krásná, vyšívaná, vyrobená díky péči jistebnických a donaci několika členských klubů Jednoty. Svěcena knězem katolickým, jiného v Jistebnici ostatně není. Při svěcení se ale zpovzdálí ozývalo temné dunění. Jakoby kališničtí hejtmané s rachotem pancířů stránky Jistebnického kancionálu obraceli. Až k onomu pergamenu s písní „Ktož sú boží bojovníci…“, která se v tu chvíli ozývala kdesi od Šibeničáku. Nebo že by si to jen venku pískala podzimní meluzína? Pan farář se ale své nelehké úlohy zhostil s noblesou a s hezkou, vše a všechny spojující, ekumenickou promluvou. Pak vlajka jednoty předána panem presidentem Rybaříkem do rukou pana předsedy Fialy. Neklamná to známka toho, že napřesrok se sejdeme na Jižní Moravě. A bude to jistě veliké. Pak zdá se další rok v Telči a potom? Žeby západočeské Volduchy? Uvidíme.

Povyražením byla jízda na výtvorech mistra Kotrby, místního všeuměla a skvělého závodníka na vysokém kole. Jeho nápadité výtvory byly testem cyklistických dovedností přítomných a jsou zdatnou konkurencí obdobné produkci moravského mistra Martina Zehnala. Tančilo se až do rána, živá muzika hrála, obsluha na place kmitala. Především dívky zbraslavské se na parketu jistě neztratily a mnoha místním ztepilým cyklistům se možná doteď nevrátily rozšířené zorničky do původní podoby. Inu Evička, Verča, Maruška i ostatní naše klubové ozdoby to umějí (na parketu i v hlavách pánů) pěkně roztočit…

Takže tak nějak to bylo v Jistebnici zvečera až do rána. Jak se do Zbraslavi doneslo, sešli se ještě v neděli dopoledne zástupci pěti klubů pár mil od Jistebnice na utajeném jednání. Co z toho vzešlo, zatím bohužel ven neproniklo.  

Jan Fulík

předseda VBC Zbraslav