Cesta do srdce výsostného území pálenky

Biskupické kaléšek 6. října 2012

Trénovaní domácí se jistě Kaléšku s radostí účastní každý rok. Ty přespolní začnou preventivně pobolívat játra již nejméně dvacet kilometrů před Biskupicemi. Nic ale naplat, alespoň jednou za život by měl Kaléšek navštívit každý, a nejen velocipedista!

Ve středu obce zpustošený zámek, ale domy a hlavně pálenice mají fasády bez poskvrny. Je vidět, co je tu to hlavní. Na návsi také pomník, ale třeba i gigantický pletený proutěný pomlázkovitý zajíc rekordman – největší prý v ČR. K neuvěření, že jsou to tady ještě Čechy a ne Morava. Ale asi opravdu jen administrativně.

Obrněná vozidla kus od návsi, ale na ní velocipedů a velocipedistů spousta. I známí bicyklističtí organizátoři moravští se již všude míhají. Skupinka obětavců tato, osiřelá sice nedávným odchodem památného otce moravských velocipedistů pana Sendlera pracuje pilně dál, jak dobře promazaný hodinový stroj. Přiváží a dozajista bude přivážet svojí putovní velocipedistickou road show na různé moravské akce dál. Tedy samozřejmě i do letošních Biskupic, slavících 750 let od první písemné zmínky o obci. Také se to tu preláty a potentáty jenom hemží. Je vidět že slivovice spojuje všechna vyznání – komunisty, klerikály, socialisty i do nejpravějšího prava mířící konzervativce. Je sice před volbami, ale pálenka jistě usnadní i povolební vyjednávání. Šťastný to kraj.

V centru obce vystaveny v hezkém domku i tříkolky pana velkosběratele Fialy. On sám však letos i se svojí družinou chybí. Nalézám i skupinu velocipedistů z Hrabové v hrdě rudých tričkách. A pak že tam, na pomezí Severní Moravy a Slezska nejsou velocipedistické kluby. Přišedšími zastoupeny všechny Moravské končiny i Vysočina. Jen z Čech málokdo, natož na kole, zmiňme ale časté účastníky z Jičína a Opatovic, druhého pak v klubové modré.

Nastupuje se pod pódiem, vysvěcená vlajka jede na povoze, hudba pochoduje. Někteří velocipedisté v dokonale padnoucích historických kreacích, jiní jak je zde také zvykem, již v moderních závodních trikotech. Od mnoha nejmenších bicyklistů, přes krásné dámy a švarné pány, až po sedmdesátileté kmety. Spousta zajímavých kol, dokonce i kostitřas, k vidění spousta zajímavých přístupů k jejich restaurování. Zmiňme třebas skvěle zachovalou sportovní Premierku v zelené metalíze. Nebo nepřehlédnutelná militaristická skupinka v zeleném a na vojenských kolech. V Čechách nevídáno. Přichází přípitek ze stylových keramických kaléšků a slavnost se rozjíždí.

Všichni se, po nezbytných pár dalších kaléšcích, na svých strojích vydávají do Jevíčka, kde je na náměstí hromadný start závodu vedoucího, pro jistotu, zpět do Biskupic. Předseda klubu veselského udržuje se svým demižonem veselí, jak se dle názvu jeho obce sluší. Do Jevíčka jede se v poklidu, avšak po startu jde do tuhého. Moravané nezklamali a dávají jasně najevo, že i historické kolo je pro ně především závodní náčiní. Snažím se držet v první skupině, ale těsně před cílem to stejně jako v Písku opět přichází. Sudetský Roadster mě zase zradil. Lehce povolená matka zadní náby, řetěz zaseklý mezi rám a kolečko. Dojíždím setrvačností a konec dotlačím. Sice stále ne na místě potupném, ale mohlo to být lepší. Čas přemýšlet o nějakém novém starém stroji. Závodníci ještě dlouho dojíždějí do cíle, přichází čas oběda.

Nastává čas si od kol a kaléšků trochu odpočinout a tak navštívím pár pamětihodností po okolí. Mezi nimi také Moravské kartografické centrum neotřele vpáčené do vyhořelého zámku ve Velkých Opatovicích. Nehodnotím, nicméně doporučuji – něco takového není nikde v celé zemi k vidění.

Ale zpět do Biskupic. Tady se mezi tím koštuje, koštuje, koštuje a koštuje. Za tu hodinku, co jsem chyběl, toho mnozí zvládli mnoho. Nálada ale přátelská, třenice žádné.

Tradiční závod v pomalé jízdě s excelentními výkony. Bitva pánů Zimovčáka a Valenty končí těsným rozdílem jedné kaučukové obruče. Vyhlášení vítězů všech disciplin a kategorií, většinou samých známých tváří, rozdání darů velkým i malým. Na konec programu jízda elegance, diplom pro každého.

A pak už se jen něco pojí a zase se všichni baví, hudba hraje a znovu se koštuje, koštuje, koštuje a koštuje…

Jan Fulík
říjen 2012