Vyrážím z domovské vísky. Prvních dvacet kilometrů po novém okruhu kol Prahy je příjemných a pak to přichází. Dé jednička dostojí své pověsti. Obratem vyzkouším, že nejvíce to drncá při rychlostech mezi sto desítkou a stotřicítkou. Při příjemně houpavé šedesátce bych dorazil do cíle až po mistrovství a plavnou dvoustovku prý už žandáři tolik netolerují. V pohraničních horách také pozvolna mizí vysílání českých stanic, a když se signál opět vynoří, hřmí vozem muzika k vlčnovské Jízdě králů. Je to tedy jasné -vjíždím na výsostné území mocného Jihomoravského bicyklistického svazu. Poslední kilometry dálnice, klesám k Brnu. Zjišťuji, že nějaký ten šroubek z velocipédu se přeci jen vyklepal. Takže rychle vše dotáhnout, převléci se a vzhůru, už na kole a v dobovém ustrojení, do samého středu moravské metropole…
Dorazil jsem k náměstí Svobody včas, dvacet minut před inzerovaným počátkem presence Mistrovství republiky. Již z dálky byla slyšet hudba, náměstí bylo obklíčeno policií a zaplněno tisícovkami diváků, ale…. Podíval jsem se na hodinky a na program Mistrovství. Datum a čas souhlasily. Podíval jsem se ještě jednou a datum a čas stále souhlasily. Zeptal jsem se hlídkujícího policisty, zda jsem opravdu na náměstí Svobody. Podíval se na mě útrpně a odvětil, že ano, že jsem. Obešel jsem rozjásané náměstí třikrát, díval se všude, ale… Ale nebyl tam žádný velociped, ani velocipedista a všichni ti diváci sledovali nástup policistů na koních a hrála k tomu policejní kapela. V tu chvíli jsem si ale naštěstí všiml v boční ulici starého kola opřeného o výlohu McDonalds. Přispěchal jsem k jezdci a zeptal se, kde že to mistrovství bude a kde se mohu zapsat na startovní listinu. Podíval se na mě ještě útrpněji než předtím policista a odvětil – „Tož to musíš ke draku, nééé“. Tak jsem jel.
Pak už šlo všechno hladce. Na radnici mě zapsali na seznam a to hodně vysoko, neb „né všici“ přihlášení skutečně dorazili. Kdo se dopředu registroval, měl naopak aktuálnější informace o mistrovství než já – takže příště prosím s registrací nikdo neváhejte. Dostal jsem také profesionálně připravené proposice a byl dotázán, jakže staré kolo mám. Popravdě jsem řekl, že sice staré jako já, ale vyrobené už po roce 1945. Ohledal ho tedy osobně technický komisař a vyřkl milosrdný ortel -„móžeš“. Jak jsem později ostatně zjistil, ono toho mladšího železa v různých podobách a variacích bylo na startu povícero.
Startovní listina čítala nakonec přes sedmdesát účastníků a šlo se na věc. Policejní kavalerie mezitím odcválala a náměstí patřilo po zbytek večera už jen kolům a konferenciérově veselé výmluvnosti. Nejprve peloton nastoupil před podium a představil se početným divákům. Vybraní jedinci představili sebe i své stroje. To pro mě byla chvíle, abych prozkoumal kdo, a s čím, se to na náměstí sjel. Oproti jiným podnikům bylo mezi jezdci mnoho těch, kteří sice měli stará kola, ale na sobě moderní cyklistické dresy. Stejně tak kola byla v některých případech restaurovaná trochu jinak, než je dnes puritánským zvykem. Někteří si všimli mých zkoumavých pohledů a sami říkali „asi si myslíš, že to máme trochu přeměsíčkované…“. Vůbec nic zlého jsem si popravdě nemyslel, ale kola sama i některé jejich součásti, včetně třeba mnoha titanzinkových šroubů s vyraženými euromormami na hlavách, připomínaly po repasích původní stav jen částečně. Mělo mi ale později dojít proč. Také jsem se pomalu přestával stydět za svůj mladý stroj.
Po představení pelotonu ještě pár slov moravských ikon – hovoří pánové Sendler, Zimovčák a Křivánek. Předehra skončena, další a další účastníci rychle natahují moderní trikoty a vmžiku vzniká závodní koridor centrem Brna. Skvělá a klapající organizace, jak bude zmíněno ještě vícekrát.
Teď už je jasné, co je v Brně to hlavní – ZÁVODY. Tomuto účelu jest tedy mnohdy podřízeno i technické ustrojení strojů. Někteří si sice na sprint centrem ponechali historické oděvy a trať projeli výletním tempem, ale mnohem více bylo těch, kteří do sedla různě vytuněných strojů, či replik, zasedli v pestrých dresech, propagujících moravské firmy. A šli do toho naplno jak motorová pila, bez ohledu na ošidnou kamennou dlažbu, po které vedla většina trasy. Povícero bylo kategorií. Kola plášťová, muži, ženy. Kola vysoká, muži, ženy. A na závěr specialita – drezíny. Opět muži a ženy. Nejel jsem nijak pomalu, ale na tradiční matadory mistrovství jsem naprosto neměl. Stěží jsem se ve své kategorii kol plášťových, jak se v Brně říká, vtěsnal do první desítky. S kolegou Rykrem ze Sudet (4.místo) jsme nakonec jediní dva cizinci v jinak Moravany ovládané první desítce. Morava i v ostatních kategoriích vítězí na plné čáře, a jak by také ne, když těch odjinud je pomálu. Je to škoda -již první den je jasné, že podobně vážně brané závody historických kol by člověk pohledal a závodníků z Čech, Sudet i ze Slezska by mohlo jezdit více. Postupně také chápu, že nejdůležitější kategorií jsou zde kola vysoká. A hlavním tahákem u nich povětšinou souboj mezi Pepou Zimovčákem ze Bzence a Jirkou Valentou z východočeských Holic. V páteční „Brněnské míli“ potvrzuje Josef, čerstvý to mistr světa IVCA, papírové předpoklady a o tři sekundy vítězí. Valentové a Holice vůbec však hájí české barvy v mnoha kategoriích udatně a tak se začínám ještě více těšit na ryze závodní sobotu…
Po závodě trocha vydechnutí a sladká odměna v podobě přehlídky klobouků z jedné brněnské dílny. Krása pohledět. Pak vyhlášení výsledků. Následuje jízda elegance. Můj obdiv mají především ti, kteří se oblékli ze závodního znovu do historických oděvů a nastoupili k ní v plné parádě. Některé kreace byly vskutku dokonalé a i v dnešní dekadentní Praze jen tak nevídané. A cenu elegance vyhráli nakonec všichni, neb diplom vyšel nakonec na každého. Jen ty reje ČKV 1880, na které jsem se tolik těšil, neboť i u nás ve Zbraslavi nám je slovutní pánové ukazují jen jednou za pět let, nakonec nebyly…A trochu pravda chyběly… Trošku už tedy začínám chápat, že není-li originál k mání, mohou se někde z nouze uchýlit i ke kopírování. Pak se již pod velkorysým vedením policie přesouváme nahoru na Kraví horu. To by jeden neřekl, že kromě Petrova a Špilberku může být poblíž centra takový kopec. Až nahoru dojíždíme nemnozí. A zde opět tisíce lidí a zábava v přírodním amfiteátru v plném proudu. Velocipedisté se stávají na chvíli součástí programu a slavnost končí ohňostrojem. Stojíme přímo pod pódiem, kde je v tu chvíli Moravská filharmonie, a trochu zalituji, že Magdalena Kožená, která k prskavkám krásně zpívá, je toho dne jen elektronická. Je konec, jedeme dolů a ztrácíme se jedem druhému v rozjařených davech scházejících dolů do města…
Sobota, druhý den mistrovství je den veskrze závodní. Tentokrát je okruh postaven v parku Lužánky. Je delší a náročnější. Asfalt, kostky a písek a také táhlý kopec a klesání. I na horském kole by to bylo při rychlé jízdě o rozbití úst, nebo alespoň kolene. Opět skvělá organisace. Jede se v jednotlivých kategoriích povětšinou deset až patnáct okruhů. Kategorie stejné jako předešlé dny. V té mojí opět dělám na mém, veskrze pro závodění nepraktickém Roadsteru a v dobovém ustrojení, co se dá. Po deseti okruzích kolo stále jede a chci ještě zabojovat o bednu. Po třináctém kole přichází ale nečekané vysvobození, kombinované se zklamáním. Závod náhle ukončen už po třinácti kolech a tak na finiš nedošlo. Díky tomu si ale neschvácen zcela a nezraněn mohu vychutnat hlavní závod vysokých kol. Josef Zimovčák ho má, zdá se, dobře rozjetý. Jiří Valenta se ho ale pořád drží a je vidět, že to oba berou závod doopravdy vážně. Boj je i o další místa, ale diváci věnují pozornost především boji o zlato. Do předposledního kola zdá se být závod vyrovnaný. Zabimbání na zvon, poslední okruh a nástup k finiši. Kola sviští, dvojice přihrbených jezdců mizí v zatáčce, aby se po chvíli… objevil v cílové rovince na prvním místě Jirka Valenta. Jede sám – vítězí! Nevyhrává o kolo, ani rozdílem třídy, ale s náskokem, dlužno říci, značným. Josef Zimovčák tedy v Brně letos druhý. Morava pokořena v královské disciplíně, vavříny získává letos Východočech. Že by se mnohaletá zlatá Josefova série blížila ke konci? Nechce se věřit. Vždyť byla dosud přerušena pouze jedinkrát -v Olšanech v roce 2007. V Bíteši se tedy ještě letos určitě bude na co těšit. Pokud tedy ovšem oba pánové nastoupí k odvetě na start druhé části VIII. Mistrovství ČR. Nezapomeňme ale i na výkony v ostatních kategoriích. Všichni se tužili a výkony Moravanek na vysokých kolech i drezínách nemají u nás v Čechách obdoby.
Ještě vyhlásit výsledky, rozdat ceny a je konec.
Brňáci – měli jste to skvělé!!! Čert vem krajové odlišnosti, ty jsou podružné. Je vidět, že Brno závodní cyklistikou žilo, žije a žít bude. Však také moravské kluby bývaly po desítky let oporou České ústřední jednoty velocipedistů a tlumily mnohdy s ostatními venkovskými českými kluby výstřelky klubů pražských. Držím vám všem obětavým organizátorům z Jižní Moravy palce do dalších let a doufám, že napříště bude účast z Čech hojnější.
Konec mistrovství není ale koncem mé víkendové moravské anabáze. Nejdříve navštěvuji, bohužel jen krátkodobou, expozici páně Fialových tříkolek v paláci šlechtičen v centru Brna. Mám tu čest být doprovozen majitelem a vystavovatelem v jedné osobě a tak se dozvídám mnoho zajímavého a nového. Jiří, máš můj obdiv za tolik práce, kvůli pouhým dvěma týdnům trvání výstavy.
Ve Znojmě je pak na neděli inzerován další skvostný velocipedistický podnik. Všichni, kterých jsem se v Brně ptal, chválili ročník 2011 znojemského setkání velocipedistů. Nicméně ale nevěděli, jak je to s tím letošním. Někteří potvrzovali jeho konání, jiní hovořili o změně termínu, další rovnou o možném zrušení. Znojmo není ale daleko, tak vyrážím zjistit stav věcí na místě. V centru Znojma je krásný večer. Usedám na lavičku s úchvatným výhledem na panorama historického města a volám na kontaktní telefon, který jsem získal. Kontakt funguje, ale jak se dozvídám, nedělní setkání je skutečně zrušeno. No nic, dozvuky celosvětové krise mohou dolehnout kamkoli. Jen budu muset doporučit letošní hlavě Jednoty velocipedistů, slovutnému panu Janu Šupovi, v Brně i Znojmě bohužel letos nepřítomnému, jednu užitečnou maličkost. Za celostátní seznam velocipedistických podniků, Jednotou velocipedistů na stránkách ČKV 1880 publikovaný, bude vhodné tučně doplnit dovětek, nabádající všechny k ověření skutečného stavu věcí před všemi akcemi.
Jan Fulík, předseda VBC Zbraslav, květen 2012