International Veteran Cycles Asociation Rally 2013

Veselí nad Moravou

23. až 25.5.2013   

Tak jsme konečně prorazili z Čech trochu do světa. Až na Moravu, na Slovácko, do Veselí. A ve Veselí byl od 23. do 25. května celý velocipedistický svět. Již třetí IVCA Rally v naší republice za čtyřiadvacet svobodných let. Poprvé u nás ve Zbraslavi v roce 1993, kdy část programu byla i v centru Prahy, potom v roce 2001 Brno.

Ač většina z nás, nemaje žel času nazbyt, dorazila až po boji, po „závodních dnech“ až v pátek večer, stihli jsme alespoň část třídenního programu. Budiž znovu poděkováno organizátorům, že nás pozvali, starali se o nás skoro jako o vlastní, a také v neposlední řadě naší početné výpravě, zahrnující rejovou skupinu v plné síle, přispěli finančně.

Dorazil jsem od nás jako třetí, klub náš byl tou dobou na místě zastoupen již dvěma čestnými členy. Standa Cink byl již od začátku, Jarda Vožniak dorazil kol pátečního poledne. V ležení IVCA Rally jsem byl očekáván, neb organizátoři chtěli mít jistotu, že skutečně dorazíme. No, po pravdě, záruku jsem neměl ani já, neb telefonáty rejovníků ze svištícího rychlíku věstily sice nadmíru skvělou náladu v kupé, ale také značnou obavu, kde všichni vystoupí. Byli však veselskými odchyceni na nádraží, ubytováni a odvezeni do velesklepa v Bzenci, kde zábava byla již v plném proudu. Víno mizelo po sudech, stoly se pod krmí prohýbaly a z cimbálu struny létaly. Rejová skupina nakonec dorazila v o něco lepším stavu, než jsem se s organizátory obával. Jak vidno, přirozená autorita paní náčelnice a především přísný pohled paní tajemnice, která jaksi přirozeně převzala dohled nad morální stránkou celé Rally, vykonaly své. Také do konce akce byl jen jeden náš člen chvíli nezvěstný a naštěstí byl nalezen živ v ovocném sadu, pouze s lehce natrženým nosem. Nos tento tak snad, díky přísným našim dámám, zůstal jediným viditelným šrámem na dobré pověsti klubu i jeho členstva. Zde též díky sběrnému vozu pana hospodáře, pečujícího po všechny dny obětavě o kola, stejně jako členstvo.
 
Sobota byla sice deštivá, ale nejméně dvousethlavý impozantní balík velocipedistů se vydal z půvabného Veselského náměstí na čtyřicetikilometrovou štrapác moravskou rovinou podél řeky Moravy. Ve Veselí bylo pouze focení, ale v Uherském Ostrohu to konečně začalo. Šanci předvést poprvé naši rej jsme sice dostali před zámkem až po odjezdu celého pelotonu (sic.), pouze pro místní, ale nesnažilo se proto družstvo naše o nic méně.

Podruhé lázně v Ostrožské Nové Vsi, nádherné místo v přírodě mezi vzrostlými borovicemi. Rejdiště úzké a kluzké, ale družstvo naše rej vystřihlo se ctí.

Potřetí Panský dvůr v Kunovicích, jeden z lepších příkladů evropské dotační politiky. Péčí Bruselu bylo rejdiště na nádvoří výstavní. Kvalita produkce zde proto asi dosáhla vrcholu a anžto servírován oběd nádavkem, nemělo to chybu, jak říká náš pan první místopředseda. Skvělé bylo i krasojezdecké vystoupení místní borkyně. V Kunovicích se také počasí počalo lámat a sem tam i na navlhlé a prokřehlé bicyklisty juklo zubaté sluníčko.

Počtvrté pak velké město, Uherské Hradiště, s pořádným náměstím. Zde nastoupili naši po kolezích z ČKV 1880 a jak vidno reje naše, vhodně se doplnily. Dobře, že jsme nešli cestou tupých kopistů, ale připravili číslo odlišné jak náčiním, účastí žen (v ČKV 1880 tradičně zapovězenou), i odlišností figur. Kdo viděl, nelitoval.
Pak skoro stejnou cestou zpět, jen pár „technických“ zastávek, jak Moravani říkajó. Z našich někteří šupem vozem, někteří po ose, zdrávi do Veselí dorazili.

Času jen tak opláchnout si hlavy studenou vodou a byl tu galavečer. Sál plný hostů z celého světa. Vlajky, místní potentáti, organizátoři, muzika, promítání a hlavně smršť medailí pro všechny, kteří v něčem vynikli. Zde klub náš ostrouhal vlastní vinou. Tedy pokud nepočítám Standu, kterého si dělíme napůl se smíchovskými, ten medaili po zásluze dostal. Co bychom ale chtěli. Když borci naši na startu chyběli, těžko mohli sbírat medaile v cíli. Čas je tedy budovati ekipu naši závodní, ať příští rok v maďarských pustách alespoň nějakou tu bramborovou konečně urvem. Konec večera hezký, jímavý, takže všechno hezké a vzpomínky na veselskou IVCA Rally nám zůstanou navždy.

Nazítří jsem potkal několikero velocipedistů v sousedním Vlčnově na Jízdě králů. Povětšině ty, se kterými jsem o svém úmyslu tam jet hovořil navečer. Byl-li by z Veselí vypraven autobus, cyklisté dostatečně informováni, prázdný by do Vlčnova jistě neodjížděl. A že folklór je jiná kapitola než velocipédy. Ale kdeže. Před domem krále byl vystaven skvostný dodnes užívaný restaurovaný starý bicykl a druhý v muzeu palíren, také pěkný. Tam kde jde o řidičáky každým dnem, tam je ke kolům odjakživa blízko.

Ale poděkovat musím závěrem zas a znovu rejovému družstvu pod Janettinou taktovkou. Byli skvělí, budili všude obdiv, a pokud ještě někdo mezi velocipedisty nezaznamenal existenci zbraslavského klubu, tak po oněch čtyřech produkcích před mezinárodním publikem, byla sláva klubu ještě více rozšířena. Dlužno také dodat, že jeli i za Milenu, která nás před pár dny nečekaně navždy opustila a děkujme Pánu, pokud se na nás směla seshora dívat.
 
V úsilí ale nepolevme, neb IVCA Rally 2018 v indonéské Surabayi se počala blížit. Meta to naše, kde by rejové družstvo zbraslavské mělo státi na vrcholu sil.

Jan Fulík
předseda VBC Zbraslav