---

N Neuvěřitelných XXX. let Jízdy s vrchu Jíloviště-Zbraslav

22. a 23.6.2013

 

 

Třicet let je z hlediska lidského života pekelně dlouhá doba. Dá se za ně stihnout v případě každého z nás mnohé, přes maturitu, promoci, klidně několikero zaměstnání i partnerských vztahů, přivedení další generace na svět a její dovedení až napráh obecné školy. Z tohoto pohledu je třicetiletá nepřerušená tradice zbraslavských jízd s vrchu malým zázrakem. Občas měly jízdy na kahánku, ne vždy dokázali zbraslavští velocipedisté najít společnou řeč, ale nakonec se povedlo dovalit ráfky historických kol od roku 1984 až do současnosti.

Věnovali jsme přípravě XXX. ročníku téměř rok úsilí a … nakonec nám ho spláchly povodně. Po rychlé klubové poradě, zda ročník nezrušit, jsme se rozhodli pro odklad na nejbližší možný termín, kterým se stala sobota 22. a 23. června. Z kalendáře totiž letos vypadl jinak velkolepý velocipedistický podnik ve Velké Bíteši v Jihlavském kraji. Tak jako tak jsme neradi zasáhli do života budějovických přátel, kteří pořádali první ročník své akce. Drželi jsme termín „Jízd“ 29 let, posouvali letos poprvé a doufejme společně s lidmi bydlícími u vody, že za našich životů už zůstane „Jízda“ navždy spojená s druhým červnovým víkendem.

No a když se řekne, posunuli jsme „to“ o 14 dnů, tak je třeba vysvětlit, co to znamená. Znamená to udělat v podstatě vše znovu od začátku. Od příslušných povolení až po dohodu s jinými kapelami. A ani velocipedisté přeci nejsou také nějací hej-počkejové. Mají rodiny, plánují, pracují… O to více si vážíme vás všech, kteří jste přijeli a nenechali nás na Zbraslavském náměstí v sobotu ráno osamělé. Snad ale nikdo nelitujete. Nebylo to přeci vůbec špatné. Sešlo se nás na devadesát presentovaných velocipedistů a velocipedistek a jistě desítka těch, kteří sice dorazili, ale evidenčními formalitami se nezatěžovali. Že by bylo o dva týdny dříve účastníku dvakrát tolik? Ale nechť, buďme rádi za to, co máme. Omluvenek bylo sice mnoho desítek, ale nakonec jsme sami nebyli a byla přeci přítomna i cizina, Slovensko, Francie, ba i státy další.

Hlavní program zahájil naprosto skvělý orchestr tvořený absolventy Gymnasia Jana Keplera - Harmcore Fresh Band, který nás doprovodil v celém dopoledním programu. Proslovy krátké. Pan starosta za nás podporující obec, předseda klubu a letos laskavě i pan farář od svatého Jakuba Většího. Jak se sluší a patří. K čertu (pane faráři, s omluvou za rouhání) se sebevražednou politickou eurokorektností.

Zaznělo pozvání na výstavu velocipedů a plakátů, ta otvírala osmého června na čas a je po prodloužení k vidění do konce měsíce července. 

Pak jsme si dali Jízdu elegance. Porota psala body, až tužky svištěly a že se bylo letos na co dívat. 

Sem tam zváni významní jezdci, by popsali své stroje. Neubert, Fiala, Uhlíř, Šírer – samé to skvosty, co i Národní technické muzeum jen marně touží míti.

Reje naše. Zlatý hřeb. Co naše náčelnice dokázala, celý bicyklistický svět dnes závidí! Krása to na pohled, šest dam, šest pánů a stále lepší. Báti se pomalu, lze-li jíti dál.

Pak drobná exhibice ČKV 1880 a slovo ctihodného pana emeritního předsedy Bejšovce. Druhdy oslnivou kavalkádu rejového družstva na vysokých kolech nahradila letos produkce skrovnější. Kvitováno s povděkem, neb víme, že v původním termínu byli by pánové střihli svoji rej skvostně. Jako by se stalo, přátelé. Jako by se stalo. 

Pak celý chumel valí se ku pomníku padlým. Ani jsme se vejít nemohli. Závěrky cvakaly, obzvláště když se dámy do svůdných póz před objektivy rovnaly. Zasáhnout jsem dokonce v kritickou chvíli musel, kryjíc vše, co mělo zůstat čočkám objektivů skryto, klubovým praporem…   

Hnal jsem program ve snaze stáhnout dvoutýdenní zpoždění tak, že soutěž ve sprintu započali jsme ještě před stanovenou hodinou. Škoda trochu, že ti, kteří si na závod netroufali, nepočkali jako diváci u trati a neviděli tak úžasné výkony ve všech technických i věkových kategoriích. A nejenom to. Harmcore Fresh Band hrající u startu v plenéru stál za to sám o sobě. Příště prosím na Báně tolik nespěchejte, nebudete litovat. Elegance některých závodnic, ze kterých kusy krajky a kajčího peří, jak svaly napnuty, létaly, byla nezměrná. Další závodníci stále docházeli a taktak jsme to nakonec na Báně stihli.

Ale už se blíží druhá po poledni a všichni nahoře na startu Jízdy s vrchu. A k potěše auditoria mezi nimi i tři z původní premiérové osmy jezdců z roku 1984. Jaroslav Vožniak, Ivana Vožniaková, Vladěna Tesařová. Nezestárli! Vyzráli! Jedou první. Potlesk pro ně a jedééém dolů s vrchu i ostatní.

Devadesát šílenců na ocelových ořích se táhne celým svahem až dolů na náměstí za potlesku okolo jdoucích. Žádná nehoda, i díky bezchybné městské policii.

V tu chvíli o třetí hodině dává rejová skupina repete na Slavnosti slunce ve škole Vladislava Vančury a šíří slávu klubu i mezi místní školní mládeží. Nic naplat, je třeba myslet na generační obměnu, vždyť oni to musí jednou vzít za nás. 

Hurá pak na naši klubovou základnu, do prvorepublikového restaurantu Bowling. Počasí stále přeje a další soubor, New Prague Dixieland skvěle hraje. 

Trocha vzrušení při počítání výsledků, ale nakonec je to připravené a můžeme vyhlašovat. Průnik rodiny Fialovic/Linhartovic na stupně vítězů byl masivní, stejně jako ostatních Moravanů, ale ani Sudety neopomenuty a sem tam něco „káplo“ i domorodému českému obyvatelstvu. 

Díky sponzorům neodešli vítězové s prázdnou, a i diplomy samy nebyly letos snad špatné. S radostí přijímány velocipedistické pivní speciály MMX, uvařené k poctě XXX. ročníku, ale i něco velomateriálu, tradiční lerosácké čaje a hlavně plakáty a krásné medaile letošního ročníku. Po právu vydány všem startujícím a zbytek, plánovaný pro ty, kteří letos díky posunu termínu nepřijeli, půjde s trochou lítostí do Martinské pece na Kladně. Dajli medaili, dajli, ale jen přišedším, zbytek do šmelcu. Tak velí usnesení valné hromady klubu. 

Hudba do večera, zábava do rána. Tu, když již v restaurantu zůstávají jen nejvěrnější, blesk z čistého nebe. Pan Uhlíř svírá v ruce krabičku a v ní šokující překvapení. Obstaral nám zbraslavským dávno ztracený a léta marně hledaný, jeden z padesátky kdysi vyrobených odznaků ČKV Zbraslav. Jeden je tedy po sto letech zpátky doma. Malý zázrak. Díky Jirko.   

Večerní azyl na Bowlingu jest příjemným, zejména za tak krásných večerů, jakým byl sobotní. Trochu spánku a… 

A je neděle, sedmá ranní. Policejní maják blikající kousek nad lipanskou kapličkou dává tušit, že ne všichni ještě spí. Potichu přijede pár aut s vysokými koly a je to tady.

Jezdci v závodě na jednu „Lipanskou horskou míli“ se řadí na startu. Tři, dva, jedna a jede se, tak jako před sto léty. Nejdříve mírná pravá, pak táhlé stoupání, kopec se zvedá a zvedá, tuze utažená levá, pořád do kopce, táhlá pravá a je tu ne cílová rovinka, ale cílové stoupání. Po 1609 metrech protne pásku borec světové třídy Jiří Valenta jako první – ďábelský rekord trati ustaven. S odstupem Jiří Fiala a po chvíli i jeho „ocelová“, leč přesto křehká žena – Šárka Linhartová dává rekord ženský. Chvilka čekání a v cíli je i omladina, mladý pan Valeš a slečna Fialová – také na vysokém kole přiměřené velikosti. Hrdinové, co zvítězili nad horou. To jsme zvědavi, kolik let Jirkův a Šárčin rekord vydrží? Co vy na to, Josefe a Svatavo?

Rychle připravit kola a hurá na náměstí. Cukrárna obležena velocipedisty a tak pod dohledem policie vzhůru na trať. Lipany, zdravice paní předsedové, Černošice, Mokropsy a dál a dál se vine had na kolech údolím Berounky. Stavíme se osvěžit v Letech v MMX, pak podle vody až do Třebáně. Pod mostem první vážnější nehoda, kdy se jednomu hostujícímu tandemu zbortil ráfek znavený tisíci kilometrů na českých drkotavých silnicích a stezkách. Díky umu pánů mechaniků ale dvojkolo pojede dál. 

Peloton míří nahoru ke Karlštejnu. Nemnozí vyšlapou, mnozí vytlačí. Čekání na nádvoří, než se zase všichni setkáme. Společné foto, užaslí turisté. Jedna Američanka se mě dokonce táže, jestli to, co máme na sobě je naše běžné oblečení, zřejmě v domnění, že narazila na cestovkou utajenou „indiánskou“ rezervaci troglodytního kmene Pračechů.

Pod Dračí skálou posilněni jedeme k řece. V příjemném prostředí parku u vody poslední udílení cen z ranního závodu do vrchu a hurá do Zbraslavi. Tentokrát svižně a na jeden zátah. Až na paní předsedovou, která po několika závadách na stroji, sletíce z náhradního, nakonec fačována.

Nakonec tedy Bowling. Blahodárná Klíglovic domácí slivovice, pár velocipedistických nízkoalkoholických piv nádavkem, děkování a loučení. Je konec. Konec a pokračování za rok, vážení. Díky těm co přiložili ruku k dílu, díky hostům. Díky Bohu za počasí, bylo pěkně divoké před i po „Jízdě“. Přípravy XXXI. ročníku už pomalu pomaličku začínají…

Jan Fulík

předseda VBC Zbraslav

 

Sprint do kopce a Jízda s vrchu - sobota 22.6 2013

 

 

Horská míle a Výlet na Karlštejn - neděle 23.6.2013